Kambodža - země úsměvů a zápachu
Když jsem cestovala po Asii, dostala jsem se náhodou i do Kambodže. Abych pravdu řekla, vůbec jsem netušila, co nás tam může čekat. Prostě v době čínského nového roku nikam jinam letenky volné nebyly, tak nebylo na výběr.
O to více jsem byla překvapená a byla to jedna z nejkrásnějších a nejzajímavějších cest, které jsem v Asii absolvovala. Takže nevyzbrojeni informacemi jsme se vydali do Phnom Penhu, hlavního města, které na rozdíl od jiných asijských měst bylo bez obchodních a komerčních center, mrakodrapů a podobných míst. Naopak tam byly velmi zvláštní ulice, malé domy a hlavně tržiště. Na první pohled velmi chudá a zubožená země. Tento dojem jen dokreslovalo množství lidí, kteří na minových polích přisli o nohy, ruce nebo jiné tělesné orgány. Na tyto obrázky si však člověk hodně rychle zvykne a za chvíli už je vůbec nevnímá.
Plán cesty byl jednoduchý - navštívit královský palác, killing fields (památník obětí Polpotova režimu), Angkor Wat a hurá k moři.
Cesta probíhala bez problémů, všechno jsme měli na internetu objednané a nastudované. Královský palác byl úžasný, stejně jako různé památníky a pagody po hlavním městě. Objednali jsme si místní vozítko TucTuc, který nás celý den vozil za pár šupů po památkách a pak nás vezl i k památníku obětí rudých khmérů. Krom toho, že asi 3x za den měnil píchlé kolo, to bylo úplně v pohodě. Ale není divu, když vidíte, jaké jsou v Kambodži hned za hlavním městem silnice.
Když náš TucTuc poněkolikáté lepil pneumatiku ve vesnici a viděli jsme ty chudé lidi, kteří však vypadali šťastně, ríkali jsme si, že chápeme rčení: Svatá prostoto. Oni neví, že se dá žít jinak a jsou takto šťastní. Ruku na srdce, kolika z nás by takový život stačil. Máme všechno, veškerý komfort, co Evropa nabízí a nevážíme si toho.
Další šok nás čekal v památníku Killing fields, bylo to strašné místo. Průvodce nám líčil, jak Polpot nechal vyvraždit 2/3 obyvatel Kambodže, jak je věznil a trestal jenom za to, že měli třeba brýle, znak inteligentních lidí. Viděli jsme spusty hromadných hrobů a kostí a největší šok přišel, když nám ukazoval, jak se prováděly popravy. Lidé si svázaní museli kleknout na kraj hromadného hrobu a strážci jim palmovým listem stínali hlavy, takže rovnou padali do toho hrobu. Šílená představa. Hlavně jsem netušila, že tak krásné stromy jako jsou palmy, mohou sloužit k takovému zvěrstvu. Na konci prohlídky jsme průvodci dali asi 600Kč spropitné, což je obrovská částka, z které mohla jeho rodina žít víc než měsíc. Proto, aby tuto práci nemusel dělat moc dlouho, protože to bylo zdrcující slyšet jednou za život. V této době už tam průvodci nejsou a dostanete kazetový přehrávač s průvodcem nahraným v různých jazycích, což je mnohem lepší řešení.
Musím říct, že jsme se už tešíli na návrat do města a civilizace. Návštěvu věžení jsme už neabsolvovali, toto nám už stačilo. Druhý den jsme jelí po řece Mekkongu směr sever do oblasti chrámů Angkor Watt.
Plavba byla super a všechno probíhalo hladce. Voda byla špinavá a po cestě jsme viděli, jak lidé u této řeky žijí. Bylo to všechno velmi zajímavé. Když jsme dorazili na místo, najali jsme si zase vozítko a jeli se ubytovat. V té chvíli jsme litovali, že fotoaparáty neumí zachytit zápach, protože to byl ten hlavní dojem, který na nás působil. V Kambodži nemají vůbec zvládnutý boj s odpadky a ty se válejí úplně všude a šíleně smrdí. Ale zvyknout se dá na všechno a kapesníčky vlhčené pomůžou:)
Z nádherných chrámů Angkor Watt jsme navšívili asi 3, ale to úplně stačí, protože jsou stejně všechny podobné. Hlavně se tam mluví o Laře Croft, která se v těchto místech natáčela. Viděli jsme něco úžasného, nádherného s perfektní atmosférou. Moc krásný zážitek. Ale je fakt, že místí obyvatelé v této části jsou už trošku turisty zkažení a malinká asi 4letá holčička nám řekla Fuck you! Když jsme jí řekli, že jí nedáme peníze, ale koupíme jí jídlo. Super :)
¨
Já osobně vždy, když cestuji, vyhledávám místní folklór, takže když jsem uviděla restauraci s místním souborem písní a tanců, tak jsem kluky přemluvila, abychom tam šli. Bylo to krásné a také jsme se dověděli, že k místnímu folklóru patří Steak z pavouka, ale ten jsme si nedali. Nemusím mít všechno.
Nejúžasnější bylo, když jsme se dostali k moři, do městečka Sinahouk Ville. Přijeli jsme tam po místní dálnici, která vypadala jako ta výše po několika hodinách v autobuse a hned si nás převzali místní taxikáři na motorkách, které velmi připomínaly náš pionýr. Měli jsme jeden větší kufr, který si taxikář dal mezi nohy, ale nemohl už našlápnout a nastartovat. Tak zavolal kamaráda, který mu to šlápl. Pasažér seděl za ním na sedadle. Fakt legrační scénka.
Vozili nás po městečku a hledali jsme hotel, nakonec jsme našli super malý hotýlek, kousek od pláže, který vlastnila matka asi prvního parašutisty v Kambodži, možná i jediného. Takže se tam klukům parašutistům, se kterými jsme cestovali, moc líbilo.
Měla jsem avízo od kamarádky, že mám privézt starší oblečení, propisky nebo nějaké bombóny pro děti,které na pláži prodávají kdeco.
Hned první den jsme se s nimi setkali, tolik radosti kolik jim udělalo pár propisek jsem v životě neviděla. Ty děti nejen, že mi za můj dárek daly své výrobky (náramek z mušlí atd), ale okamžitě se kolem mně sesedly a začaly mne malovat na druhou stranu letáků, které se tam na stole válely. Nádherný pocit, vidět tolik šťastných dětí pohromadě. Velmi jsme se přátelili a každý den za námi pak chodily.
Vůbec se Angelině Jolie nedivím, že si přivezla první dítě z Kambodže, já bych si je vzala nejraději všechny. Krásná a hodná stvoření. Na pláži jsme si celé dny užívali moře, mořské plody, slunce a koktejly. Ratanové sedačky jsme měli až skoro u vody a byla to naprostá paráda. Nemuseli jsme se nikde válet v písku. Každý den jsme si dopřáli masáž, pedikůru nebo vytrhání chloupků na nohou, prostě rozmazlování. Měli jsme už "svoji" masérku, která nám dělala tyto procedůry. Na konci pobytu jsem jí dala jedno firemní tričko za její milé služby a víte co? Ona mi odpoledne přinesla kambodžský národní šál (takový kostkovaný suvenýr, který se prodával všude), ale ne jeden, ale 3 pro každého z nás. To bylo překvapivé! Sami nic nemají, ale ona nás obdarovala všechny.
Bylo toho mnoho, co jsme v Kambodži viděli a zažili a tady jsem jen tak lehce zavzpomínala. Všem kdo se tam chystají přeji šťatnou cestu a nezapomeňte přibalit pár propisek pro děti :)
.JPG)
.JPG)
